Znáte ten pocit, že prostor kolem vás se smršťuje, můžete to skoro fyzicky cítit.. nic nestíháte.. nevíte co dřív a možná ani kudy kam..

A ještě zoufalejší je, že všechnu tu práci, kterou máte na stole v tomhle mentálním nastavení budete dělat nejmíň dvakrát tak dlouho.

Znáte?

Tak tam jsem byla. Velký kus letošního června. Stálo to za prd.

A to bych si ráda myslela, že sebe-organizace je po těch letech na volné noze moje silná stránka..

Většinou je. Ale tentokrát to nešlo.

Měla jsem pocit, že se ztrácím, že je něco špatně.. a že když nic neudělám, tak se utopím. Ale nevěděla jsem, co mám udělat.

A pak, na začátku července na mém drahém #mastermindu, slyším – jako vždycky – přesně to, co potřebuju slyšet. Tři další koučové mi vypráví, jak moc jim v takové chvíli pomohlo fyzicky odjet. Vyměnit prostředí, získat razantní odstup, vytvořit prostor a v něm nechat věci poskládat.

A tak jsem všechnu tu práci nechala ležet na stole a odjela na týden chodit po horách. Sama.

Nejdřív jsem si myslela, že jak budu chodit, budu si přemýšlet a věci se v hlavě začnou skládat. Ale stalo se něco jiného.

Chodila jsem po těch krásných výhledech a nemyslela jsem vůbec na nic. Celé hodiny, a celé dny. Blažené prázdno.

A co myslíte – poskládalo se to? No jasně 😊

Vrátila jsem se do svého středu a v něm bylo krásně vidět:
– co udělat potřebuju (a chci) a co ne
– že je můj život úplně v pořádku = úžasná úleva, klid a radost
– a že mám vlastně času dost

I předtím jsem věděla, že když běžím rychle, nic pořádně nevidím ani neudělám.
I předtím jsem měla spoustu rutin a rituálů ke zpomalování, zvědomování a fakt dobré produktivitě..

Ale i se vším, co víme, se někdy můžeme zamotat. Tak kdybyste se někdy náhodou zamotali, zkuste se třeba pořádně projít po horách. Nebo po loukách. Nebo prostě někde, kde je vám dobře.

Třeba se i ta vaše centrifuga zastaví a zmatek poskládá 😊