Ptala se mě kolegyně na nejbláznivější aktivitu, kterou jsme kdy s lidmi dělali. Těžko říct, bylo jich docela dost, možná by mi pomohl Milan Holub, ale určitě v top 10 budou pastičky.

Krásné (ale opravdu trochu šílené) cvičení, ve kterém si účastníci prožijí – ne teoreticky, ale na vlastní kůži – že limity toho, co je možné, jsou jenom v naší hlavě.

Možná si říkáte, jak to probíhalo? Tak tady to je. Vyzkoušejte to. 👍

Účastníci: rozdělení do skupin po 3–5 lidech.
Materiál: krabice pastiček na myši pro každou skupinu a rovný stůl
Zadání: Postavte v časovém limitu co nejvyšší věž z natažených pastiček na myši. Ano, čtete správně. Natažených. Je to zdánlivě nebezpečné, rozhodně nekomfortní, vypadá to nesmyslně. Podobně může vypadat řada nových úkolů/projektů.

1. kolo
Než začne práce, tým odhadne a napíše, kolik si myslí, že postaví pater. V průměru odhadují kolem 4.

Týmy staví.

Projdeme výsledky. Postavili zhruba tolik pater, kolik odhadovali, že postaví.

Ptáme se: „Myslíte, že je možné postavit více pater?“ Většina říká ne, nevím, těžko, možná.

Pouštíme video. Stejné podmínky, stejný materiál, dvě ženy (přepážkové pracovnice pojišťovny – pater 27.

Možné to je. Dáme challenge? Zkusíme to znovu?

Jdeme na to.

2.kolo
Stejný úkol. Úplně jiné výsledky. V průměru 3 –⁠ 4x lepší.

Závěrečná diskuse a zastavení s otázkou:
Jaké by to bylo, kdybychom věřili, že věci jsou opravdu možné?

Jak to máte vy 😊?