Každý z nás toho dokáže mnohem víc, než si myslí
Ocitli jste se někdy v životě v situaci, kdy vám hlavou běžely myšlenky:
„To nedokážu, na to nestačím, to není nic pro mě“
Každý z nás je občas má a každý z nás čas od času znejistí, zaváhá a dokonce uvěří, že je to pravda. Na následujících řádcích vám nabízím příběh, který mě přesvědčil, jak moc se mýlíme. Příběh, který mě obdaroval vírou, že každý z nás toho dokáže mnohem víc, než si myslí. Stačí, když k tomu dostane příležitost, ze které neuteče.
Když mi bylo 20 let, psal se rok 1993, a tehdy ještě Československá republika se teprve nadechovala ke svobodnému životu. Byly to sice už čtyři roky od chvíle, kdy železná opona padla, ale celý ten velký svět za ní se nám zdál stále ještě příliš vzdálený, drahý a pro většinu z nás nedosažitelný.
Já jsem patřila k té většině. Obyčejná holka z malého města, průměrné, nikterak movité rodiny, s vidinou průměrné budoucnosti. V té době jsem končila studium na nástavbové Obchodní akademii se státní zkouškou z angličtiny a právě kvůli angličtině jsem se přihlásila na pilotní kurz jistého amerického ekonomického programu. Jmenoval se Aplikovaná ekonomie a do českých škol ho zdarma dodávala nezisková vzdělávací organizace Junior Achievement.
Kurz byl fajn, vedený skvělým a sympatickým lektorem, a vše spělo k závěrečným zkouškám. Se zkouškami zcela nečekaně přišla možnost přihlásit se na konkurz, jehož cílem bylo vybrat delegaci čtyř studentů, kteří pojedou reprezentovat tento výukový program na celosvětové setkání do USA. Nic jsem si z toho nedělala a s výhledem, že mé šance jsou stejně mizivé, jsem předvečer konkurzu s klidem prohýřila se svými kamarády v baru. Druhý den jsem pak
z konkurzu odcházela s pocitem, že pohovor byl příšerný a okamžikem, kdy jsem za sebou zavřela dveře, jsem na něj zapomněla.
A pak se to stalo.
Přišli za mnou, že jsem vyhrála. A nejen že pojedu do Ameriky, ale že také bude mým úkolem před téměř dvěma tisíci studentů z více než 80 zemí světa přednést projev
na velkém pódiu v angličtině s legendární postavou české kultury podnikatelské i lidské, Tomášem J. Baťou!
V počátečním překvapení jsem se nejdříve rozesmála a pobaveně si poťukala na čelo. Pak jsem dlouho nemohla uvěřit a po nějaké době mě ovál studený závan hrůzy. Já? Mluvit na veřejnosti? S takovým člověkem??? Co budu říkat, jak budu dýchat? Od přírody skromné, stydlivé děvče s nulovou zkušeností a obrovskou trémou. To nemůžu nikdy zvládnout. A tak jsem protestovala, vykrucovala se a dělala všechno možné, abych se z toho vyvlékla. Zbytečně. Ředitel nadace, který mě pro ten úkol vybral, řekl jen: „Já ti věřím!“, předal mi pokyny na cestu a tím celá diskuze skončila.
A tak jsem šla, koupila jsem si podle instrukcí večerní šaty – černé, první v mém životě – červené náušnice a lodičky,
a vyrazila. Jelo nás dohromady pět. Na letiště v Indianě jsme přiletěli v noci. A všechno bylo skvělé, mnohem lepší než
v mých představách. Otevřel se přede mnou úplně nový svět, noví lidé, zvyky, inspirace, zkušenosti. Byla jsem nadšená. Potkávali jsme delegace zpívajících Mexičanů, tančících Jamajčanů, sebevědomých Američanů a neztratili jsme se mezi nimi. Zírali jsme a nasávali, hltali každým dechem, abychom si do srdce stačili zapsat co nejvíc okamžiků z každého drahocenného dne.
A já už věděla, že se nevykroutím. Druhý den večer jsem napsala svůj projev. A třetí den jsem oblékla ten krásný černý kostým a vystoupila na podium. Nevím, jak jsem dýchala, ani jak jsem to dokázala říct. Celé tělo se mi třáslo, byla jsem přesvědčená, že na obří obrazovce za mnou to musí být vidět. Uvedla jsem Tomáše Baťu a on přišel na podium, s hrdým patriotismem mi česky poděkoval a objal mě.
Odešla jsem do zákulisí, ještě jednou se nadechla a věděla, že těch pět minut mi dalo víc, než všechny roky teorie, i než seskok s padákem, který jsem absolvovala na gymnáziu. Věděla jsem, že TO DOKÁŽU! Že dokážu mnohem víc, než bych si kdy troufala doufat!
Tím dnem se změnil můj život. Objevila jsem v sobě nový vesmír a ten už se nikdy neztratil. Stačilo, aby jediný člověk věřil, že to dokážu, a já našla poklad, který má pro mě dodnes obrovskou hodnotu. Poklad, z kterého dodnes vyplácím a vyvažuji chvíle, kdy se mi nedaří a ztrácím důvěru ve své síly.
Věřím, že takový poklad v sobě nosí každý z nás. A přeji nám všem, aby nám život připravil dost příležitostí k tomu, abychom jej mohli objevovat. Stojí to za to! 🙂
Pokud vás zajímá, jak to tehdy ve skutečnosti vypadalo, nabízíme vám dnes již archivní záběry na následujícím videu.
