Chodím v létě po horách. Sama. Proč?

Několik žen se mě po cestě zeptalo: „A TO SE NEBOJÍTE? JAK DLOUHO TO DĚLÁTE?“

Nebojím. Nebo.. jenom trochu 😊
A dělám to teprve druhý rok. Ten první jsem zjistila, že to půjde a ten druhý už si to čistokrevně užívám.

Chodím v létě po horách. Sama. Proč?

💡Pročistím si neuvěřitelně hlavu. Nemyslím na nic a zároveň se toho děje strašně moc. Moje hlava jede „na volnoběh“, skládá, třídí, kdesi pod povrchem se jako kouzlem vždycky urodí nějaký fantastický nový vhled. V tom našem hyper rychlém, přetíženém světě, je to jako sprcha živou vodou. Vidím důležité věci, které v každodenním spěchu zahlédnout nemůžu.
💡Zjišťuju, že i když mapy nejsou moje disciplína, vždycky najdu cestu.
💡S vděčností sleduju, že moje tělo ujde i po padesátce klidně 70 km za 4dny a pořád se cítím dobře – a to mi dělá obrovskou radost.
💡Jsem vítací typ, jak říkal pan Svěrák. Odstup mě vždycky nakonec vrátí víc domů.
💡Jsem nadšená, že to dokážu. Nejsem žádná horalka. Nemáme to v rodině, ani nemám žádného parťáka v okolí. Ale od malička miluju chození po horách. Když jsem byla malá holka, na dovolené v Tatrách mě máma nechávala chodit na túry s cizími lidmi, protože ona na to není.

Stejně jsem se potápěla po světě. Taky sama. Protože to taky nikdo kolem mě dělat nechtěl.

A tak možná na konec.. jestli máte pocit, že byste něco rádi.. a nemáte s kým, nebo se trochu bojíte, jestli to zvládnete.. prostě to zkuste.

Je dost vysoká šance, že prostě uvidíte, že to jde. Že je to sice výstup z komfortní zóny, ale nakonec to není tak hrozné, jak jsme si představovali. A že si to fakt báječně užijete.

Když se mě ty ženy ptají, vždycky mají v oku jiskřičku, která říká „tyjo, to je dobrý“. A je to tak. JE to dobrý! 😊